Měsíc

Emma se překulila v posteli. Nemohla spát. V tajemném šeru pokoje se rýsovaly obrysy strašidelných postav a nestvůr, černá a šedá stínů se doplňovali ve zvláštní symbióze, v tichu se rozléhaly skřípavé zvuky z pokoje a ozvěna rozhovoru jejích rodičů z přízemí, ale ona se nebála. Přemýšlela, aby zaměstnala líný čas, která z jejích hraček teď tak věrohodně připomíná shrbenou postavu se zdvyženou rukou: možná velký plyšový slon, nebo deka přehozená přes kočárek . 

Znovu se otočila, tentokrát směrem k oknu. Nad tmavými hřebeny střech se stydlivě lesklo pár osamělých hvězd. A měsíc. Byl jasný, i přes světlo lamp z ulice, a kulatý, zrovna jako míč nebo pomeranč. Emma se posadila a zvědavě si prohlížela jeho nepravidelný vzor. Opatrně, aby se neozvalo ani to nejmenší zarachocení nebo skřípnutí, spustila nohy na zem a po špičkách se vydala k oknu. Vydrápala se na parapet a znovu se zahleděla na nočního krále. Na jeho povrchu viděla zvláštní černobílé obrazce: tenké čáry vycházející z jednoho místa jen podporovaly její myšlenku s pomerančem, chvílemi se jí zase zdálo, jakoby měl oči. Nejvíc ji ale zaujalo stříbrné světlo, kterým se obklopoval. Zároveň měsíc halil všechny detaily svého obličeje pod závojem, zároveň vysával jas ze všeho kolem a kradl si pro sebe veškerou pozornost. Byl jasný, až ostrý, možná krutý, budil strach a zároveň symbolizoval všechnu krásu a lásku, jemný a křehký jako polní kvítek. To všechno dokázal pomocí jedné jediné zbraně: světla, které vyzařovalo z jeho nitra. 

Emma si vzpoměla že Petr ve školce mluvil o lidech, kteří byli na měsíci - kosmani, nebo tak nějak se jmenovali. Moc ji to nezajímalo, protože celý příběh byl jen o robotech a strojích. Teď ji ta myšlenka nadchla. Nebylo by to úžasné? Šla by a pod nohama by jí zářilo jasné světlo. Zamyšleně opřela hlavu o okenní sklo.

Ani si nevšimla když dveře do pokoje tiše zaskřípěly. Táta nakoukl dovnitř, myslel si, že spí, ale zaslechl nějaký šramot a tak se chtěl ujistit. Spařil dcerku jak sedí na parapetu, dlaně nalepené na skle; kdyby to tak viděla maminka, ta by nadávala, řekl si a v duchu se usmál.

Dívka si konečně uvědomila, že ji někdo sleduje. Otočila se a vrhla na něj podezíravý pohled. To si snad nezaslouží ani trošku soukromí? Jak dlouho už ji sleduje?

“Měla by jsi spát.” Upozornil ji táta jemně

“Nemůžu, je tady moc světla” Brání se Emma zatímco slézá z parapetu

“Tak zatáhneme závěsy, co na to říkáš?”

Holčička přikývla, znovu se zachumlala do peřin a po chvilce ticha prohlásila:

“Chtěla bych na měsíc.” 

“To je zajímavý nápad. Používá se tam spousta různých speciálních přístrojů, myslím že je to zajímavé, ale je to hrozně složité, musíš projít spoustou testů.”

Přístroje, už zase. Kluci jsou všichni stejní, jediné co je zajmá jsou přístroje.

“Mně přístroje nepřijdou vůbec zajmavé. Chtěla bych na Měsíc protože svítí, bylo by to krásné, chodit po zemi, která svítí.”

Táta se posadil na okraj postele, podíval se jí vážně do očí a svým vysvětlovacím hlasem začal:

“Víš, měsíc doopravdy nesvítí, nám se zdá že ano, ale …”

“Svítí, vždyť to vidím!” přerušila ho Emma

“Vypadá že svítí, ve skutečnosti jen odráží světlo ze slunce. Kdyby ses k němu dostala blíž, uvidíš, že na jeho povrchu je jen šedý písek.”

“Já to nechápu, jak jako odráží světlo ze slunce?”

“Podobně jako třeba zrcátko, když na něj posvítíš, vypadá to, že svítí i ono a přitom jen světlo odráží.”

“Jako když se hází prasátka?”

“Ano, přesně tak. Dobrou noc.” A táta za sebou potichu zavírá dveře.

Měsíc nesvítí, je jen zrcátko. To znamená, že když po něm bude chodit, nebude jí svítit pod nohama. Nebo ano? Ale táta přece řekl že na povrchu měsíce je písek a písek není jako zrcátko. To, co říkal, nedává smysl.

Emma se vzbudila s prvními paprsky slunce neposedně se deroucími skrz závěsy. Měsíc! Vzpoměla si hned, vyhraba z hromady věcí na dětském stole kus papíru a pastelku a nadšená svou včerejší myšlenkou se pustila do uměleckého díla. 

Někdo zaklepal na dveře.

“Emmo, pojď na snídani.” Ozvala se máma.

“Podívej! Podívej!” Křičela holčička a mávala před sebou svým obrázkem. Máma ho vzala do ruky a chvíli prohlížela. Byl na něm oblouk, nejspíš kopec, ze kterého trčely na všechny strany modré čáry a mezi nimi stála jakási postava.

“Co je to?” Zeptala se Emmy, která už poskakovala dolů za schodů

“Já na měsíci.”

“A co znamenají ty modré čáry?”

“To je jak ten měsíc svítí!”

“Už jsme si přece vysvětlili že měsíc nesvítí.” Ozval se táta od jídelního stolu

“Ty si myslíš že nesvítí, ale já vím že svítí, vždyť jsem to včera viděla.”