Žijeme v demokracii
Demokracie je v dnešní době obecně považována za "nejlepší" způsob vedení státu. Moderní dobu plnou demokracií přitom mnohdy považujeme za dobu úpadku a sociální krize a v historii se mnohé jiné vlády prokázaly jako daleko trvalejší. Nabízí se tedy otázka, za jakých podmínek je demokracie skutečně lepší.
Jedním ze základních pilířů demokracie je konkurence; v oblasti obchodu, ale i na jiných polích. Tento systém umožňuje vyniknout těm, kteří mají pro danou činnost vlohy a zároveň pomáhá utvářet nepřeberně pestrou nabídku. Vychází z toho, že do středu zájmu staví jedince a jeho schopnosti, což vede u mnohých k probuzení jakéhosi závodivého instinktu, nutícího člověka být nejlepší za každou cenu a upozadění veřejných zájmů. Ve výsledku se každý snaží dosáhnout svých cílů a vědomě přitom maří snahy ostatních, takže místo čehokoli prospěšného získáme jen nepřehlednou motanici. Když porovnáme takový přístup s například středověkým pohledem na věc, zjistíme, že podobná situace nemohla nastat. Pokud se někdo narodil jako rolník, bylo to proto, že ho k takovému poslání určil Bůh a on tedy pokorně rolničil. Stát, nebo město tedy měl dostatek rolníků, dostatek kovářů a dostatek prodavačů mastí, kteří každý plnili svou funkci a i když někdo nemyslel na nic, než na výdělek, většinou se nestalo, že by začal vyrábět věci naprosto zbytečné, nebo dokonce až nebezpečně působící na okolí.
Jinak řečeno konkurence rozsévá epidemii osobních cílů. Celá společnost potom vypadá jako stádo ovcí, které ztratilo berana: každá se snaží utíkat jiným směrem a podaří se jim leda tak do sebe navzájem narážet. Daleko efektivnější by bylo, alespoň podle mého názoru, kdyby společnost byla zbudovaná okolo společného cíle. Koneckonců i Bůh přiznal, že lidé jsou schopni dokázat mnoho, pokud pracují všichni na stejném díle, když stavěli Babylonskou věž (srov. Gn 11,1 – 6).
Připadá mi logické, že jednotný cíl se lépe utváří pod vedením jednoho vládce, přesto ale nepovažuji demokracii a ideu svobody za negativní (ačkoli příliš složité pro většinu obyvatelstva). Nabízí nám totiž jednu úžasnou výhodu: bez ohledu na narození by každý měl mít možnost uplatnit se tam, kde bude nejužitečnější.
Demokracie nám také dává možnost podílet se na řízení státu a tím i našich životů. Na první pohled zní toto právo naprosto pohádkově. Každý může přispět svým ne, až se bude diskutovat o zvýšení daní. Další otázkou potom ale je, zda každý ví, že se zvýšením daní by se třeba zvedl i jeho důchod, nebo naopak snížili poplatky u lékaře.
Po práci večer u piva pomlouvat vládu a přidávat si k už tolikrát přetransformovaným příběhům další smyšlenosti není zas tak špatná představa. Ale nemůžeme si to dovolit. Žijeme v demokracii a proto i na nás leží zodpovědnost za chod státu. A jak můžeme volit zodpovědně, pokud neznáme politiky jinak, než jako terče všemožných drbů a nadávek, nebo naopak zbožňující chvály? Jsme to my, kdo volí naše zástupce a proto je naší povinností je hodnotit podle co nejobjektivnějších měřítek a zároveň nést zodpovědnost za to, jací jsou protože jsme to byli my, kdo je zvolil. Pokud si stěžujeme na politiky, stěžujeme si tak vlastně nepřímo na nás samé.
Demokracie vyžaduje aktivní účast občanů – je to princip, na kterém je založena. Proto vinu na její nefunkčnosti nese každý kdo neví, nerozumí a nesnaží se vědět.
Pokud chceme učinit v demokracii nějaké rozhodnutí, poměrně mnoho lidí má právo říct svůj názor, což má kromě množství kladných, záporných, praktický a nepraktických důsledků také dopad na trvání tohoto rozhodovaní. Občas se pak může stát, že dříve, než všichni vyjádří své názory a názory na názory ostatních, řešený problém už dávno dozrál v naprosto neřešitelný, nebo, v tom lepším případě, se vyřešil sám. S tímto nedostatkem se potýkala demokracie vždycky a byla si ho vědoma, jak nám naznačuje už přítomnost funkce diktátora ve starověkém Římě (diktátor se volil v době ohrožení a získal moc nad celým státem po dobu 6-ti měsíců, aby rozhodování mohlo probíhat rychleji).
Ačkoli se může zdát, že tato problematika pramení ze samotné struktury demokracie, je pořád do určité míry ovlivnitelná. Pokud skutečným cílem sněmu je problém vyřešit, nebudeme se zaobírat návrhy, které k tomuto vyřešení jednoznačně nevedou, naopak, každý bude schopen uznat nejefektivnější návrh za nejefektivnější, nehledě na své osobní prospěchy a ztráty jež z něho plynou. Zachrání se tak množství času vyplýtvané, když si každý hájí svůj vlastní plán postavený kolem sebe samého a odmítá přijmout cizí návrhy.
Na druhou stranu s sebou tato zdlouhavost přináší jistou záruku. Když rozhodnutí činí pouze jeden panovník, jsou poměrně rychlá, ale může se stát, že nejsou dokonale promyšlená, něco opomínají, nebo chápou mylně.
Má-li demokracie být skutečně prospěšnou pro stát, vyžaduje nemalou zodpovědnost a zájem ze strany voličů. Když činíme rozhodnutí, je od nás žádáno, abychom mysleli na následky pro celý stát a abychom sami měli zájem je pochopit. Pokud tomu tak není, můžeme snadno pochopit, že vláda jediného člověka nemusí být nutně tou horším možností.