Důvěra v rodině
Jeden ze základních stavebních kamenů vztahu mezi rodičem a dítětem je důvěra. Jsou chvíle, kdy dítě věří, že jeho matka s otcem znají každou odpověď, každé správně a každé špatně, ale jak se dostává do kontaktu s jinými lidmi a složitějšími situacemi tato naprostá odevzdanost mizí. To ovšem neznamená, že by měla zmizet důvěra v osobních a rodinných otázkách a důvěra ve schopnosti druhého. Tato důvěra je postavena před nejtvrdší test v době puberty.
Každý si snad pamatuje na lvího krále Simbu jako lvíče: Neuposlechl zákaz rodičů a přestože řekl, že jde k napajedlu, šel na sloní hřbitov. A stejně tak to udělali spousty náctiletých a zlomily tak důvěru v rodině. Mladí si musí vybrat jestli dají přednost rodině – něčemu známému, nebo něčemu neznámému, navíc prezentovanému jako nebezpečné. V této volbě hraje často roli touha najít svou vlastní identitu a dokázat své schopnosti, tedy nemít strach z něčeho nebezpečného. Pojem odvaha je ale ve skupinách mladistvých často chápán překrouceně, a získává smysl zbytečného riskování. To nás přivádí znovu ke Lvímu králi a Mufasově moudré větě: “Být odvážný neznamená zbytečně se vystavovat nebezpečí.”
Kromě toho, proč se děti nepoučí ze zkušeností rodičů, ovšem taky stojí za popřemýšlení proč svou “odvahu” dokazují za jejich zády a skrývají své činy za lži. Kromě toho, že málokterý potomek má ke svým rodičům tak málo respektu, aby prostě odešel i když to má zakázané, nebo si dokonce prorval cestu násilím, tu hraje důležitou roli také důvěra. Ne důvěra rodičů ve své děti, kterou mladí tak úspěšně ničí, ale důvěra dětí v rodiče. Ačkoli si to v tomto věku nejspíš nepřiznají, pořád vidí své rodiče jako velké autority a jejich mínění pro ně má velkou váhu, i kdyby jen podvědomě. Teenager, který jde do nočního klubu, moc dobře ví, že rodiče by jeho jednání označili za špatné, ale ve chvíli, kdy se rozhoduje je jeho touha po zábavě nebo strach ze ztracení pozice mezi kamarády silnější. Když ale přijde na to říct o tom rodičům, ačkoli zná jejich reakci už předem, nechce ji slyšet a mít tak potvrzeno, že udělal něco špatného. On sám svůj čin vědomě nepovažuje za špatný, ale názor rodičů je pro něj pořád docela hodnotný a ve chvíli, když už není jen představou, ale potvrzeným faktem, získává důležité místo ve vnitřním sporu, i když většinou pod rouškou anonymity.
Nejsou to ale vždy děti, kdo zlomí důvěru rodičů, může to být i naopak a neděje se to tak výjimečně, jak by se mohlo zdát. Pokud se ještě jednou vrátíme k Simbovi, tentokrát do druhého dílu, najdeme krásný případ, jak se to děje nejčastěji. Dítě se zeptá rodičů, jestli může někam jít, i když ví že z toho nebudou zrovna nadšení, ti mu to sice dovolí, asi protože nedovedou odolat jeho přemlouvání, nebo si nechtějí připadat jako přísní, což je dnes nepopulární, ale okamžitě začnou přemýšlet, jak se za jeho zády ujistit o jeho bezpečí. Přesně jako Simba, který svou dceru sice pustí “samotnou” na lov, ale vyšle za ní dvojici špehů, kteří na ni budou dohlížet. Je přirozené, že se rodiče bojí o své děti, jenže strach není jediná emoce a v podobné situaci se proti němu staví jako oponent právě důvěra. Pokud jde například o cestu do ciziny, z pohledu rodičů hrozí daleko více nebezpečí z venku, než přímo z nedostatku schopností a loajality jejich potomka a tak nevnímají roli důvěry jako příliš důležitou. Ovšem takové nebezpečí je potom úplně stejné pro dospívající i pro dospělé, kteří cestují sami běžně což ho vyřazuje z argumentů, proč to někdo mladší sám nezvládne a pokud dalším argumentem je, že proto, že je mladší, má méně zkušeností, dostáváme se tak k jeho schopnostem a důvěře v ně. Zatímco rodiče si neuvědomují tento pohled na svět, dítě, které se necítí v ohrožení (rodiče mnohdy posilují svůj strach tím, že si představují situaci daleko nebezpečnější, než ve zkutečnosti je), pociťuje daleko výrazněji negativní ‘oni mi nevěří’, než pozitivní ‘oni se o mě bojí (= mají mě rádi)’.
Pro rodiče není složité říct někomu, kdo bude jejich dítě doprovázet: “Dávejte na něj pozor.”, nebo, v době moderních technologií, jednoduše sledovat jeho polohu nějakou aplikací. Pokud to ale dítě zjistí, může zareagovat různě, třeba i tak, že se prostě z protestu bude vystavovat většímu nebezpečí a navíc pocit, že jeho rodiče vůči němu mají nějaký dluh, bude hrát roli při rozhodování, jestli udělat, nebo ne něco proti jejich vůli.
Nakonec zjišťujeme, že zatímco děti ničí důvěru svých rodičů, aby dokázali odvahu, rodiče ničí důvěru svých dětí ze strachu.Takže pokud máme zájem o o něco lepší vztahy, není naškodu vždycky pouvažovat, jestli je náš strach skutečně oprávněný a jestli čin, který chci provést má skutečně něco společného s odvahou a pokud dospěji k názoru že ano, potom už stojí za to nic neskrývat a promluvit si o tom otevřeně.