Když umírá sníh

Když lžička naráží o vnitřní stěny hrnku vydává zvláštní zvuk: není to ani cinkání, ale ani ťukání. Emma znovu zamíchá horké kakao a poslouchá tlumené nárazy ozývající se zpod hnědé hladiny. Jakoby přicházeli odkudsi z dáli a přitom ví moc dobře, že lžička proplouvá nápojem a vráží do porcelánu jen malinký kousek od její dlaně.  

"Asi půl hodiny cesty odsud jsou termální lázně. Mohli bychom jet tam." Ozval se táta z protější strany stolu. Hlavu schovává za časopisem s lyžující paní oblečenou v modré a oranžové na titulní stránce. Emmu napadlo, jestli vypadala alespoň trochu podobně, když se včera řítila ze zasněženého kopce na svých růžovočervených lyžích.

"Potom se dá také zajet do přírodovědného muzea, ale to už je na delší cestu."

"A tady nic není?" Zeptala se máma, když odložila svůj hrnek kakaa.

"To kino, co jsme ho viděli když jsme přijížděli. Jenže jediný film pro děti, který tu dávají, je Hledá se Dory, a to už jsme viděli."

Máma dožvýkala sousto croissantu.

"Tak co, Emmičko, co bys chtěla dělat? Plavat do teplého bazénu? Prohlížet si nějaká vycpaná zvířátka a kytičky a kamínky? Nebo bys chtěla znovu vidět ten film o rybičkách, jak jsme na něm byli s Honzíkem?"

"Já bych chtěla lyžovat."

"Ale to dnes nejde, sluníčko."

"Proč?"

"Podívej se z okna. Není žádný sníh."

Emma se otočí přez pravé rameno. V dřevěném rámu jsou vidět oranžové střechy a modré nebe. Včera byly bílé, tím si je jistá. Něco se změnilo, něco je špatně. 

Holčička seskočí z vysoké židle, dopadne na všechny čtyři, zvedne se a vydrápe se jak nejvýš to jde na gauči pod oknem. Podívá se dolů: silnice se černě leskne, chodníky jsou vydlážděné šedými čtverci, předzahrádky domů lemují zmoklé dřevěné tyčky, jen na zohlých větvích stromků zbývají těžké sežmoulané hroudy něčeho bílého. Z protější střechy klouže lijavec kapek do okapu a na chvíli se zdá, že jeho bublavé bubnování doléhá přes sklo až do kuchyně. Sníh umřel a všechno teď brečí. 

Emma se pomalu sesouvá z gauče a vrací se ke stolu. Máma ji zvedla na židli a ona se naklonila nad teplý hrnek. Pára jí pomalu proudí kolem nosu, voní a hřeje. Holčička zvedá hrníček a dlouhými loky ho vyprazdňuje. Je to smutné. Vždycky je to smutné, když někdo umře a ještě víc smutné je, když jste toho někoho měli rádi. A ona měla zimu ráda. 

Včera v restauraci viděla jak mráz lepí dlaně zvenčí na okna. Jeho tenké dlouhé prstíky se křížily jeden s druhým a vytvářely nádherné obrazce. Stovky kostnatých dlaní byly přitisknuté na skle ve zmateném nepořádku, jako by něco chtěly, zoufale, snad i křičely, ale hlas který k nim patřil nikdo neslyšel. Teď už věděla co jejich nevyslyšená žádost znamenala - prosily o pomoc. Zima, mráz a sníh se včera obraceli k ní a ke všem ostatním, kdo tam jedli. Někdo měl tu bezeslovnou prosbu pochopit a odpovědět na ni, vpustit je dovnitř, do bezpečí. Možná to měla být ona sama...

"Šlo by to, Emmo?"

Dívenka nejistě přejela pohledem z mámy na tátu.

"Proč jsme mu nepomohli? Sníh nemusel umřít, kdybychom mu pomohli."

"Co to povídáš? Sníh neumřel, jen se rozpustil. Za pár dní napadne zase nový."

"Ale ten starý, ten co byl včera, ten už umřel."

"Neumřel, rozpustil se."

"Sníh se má rozpustit na jaře. Teď není jaro. Sníh měl ještě žít. Je to špatně, že umřel. Chyba. Určitě jsme mohli něco udělat…”

… jinak by nás neprosil. doplnila si už jen v duchu.