Nekonečná hádka

Nikdo nenachází potěšení v křiku, atmosféře napjaté jako kůže obrovského bubnu, která mění zvuk každého slova v úder hromu, v drnčících tětivách a vztekem otrávených šípech. Ve válce, která, ač bez fyzických zbraní, dokáže poranit srdce a přestože se v ní nesetkávají početné armády zasahuje denně miliony lidí.

Hádky, ať už v rodině, mezi přáteli, či spolupracovníky, vznikají často kvůli nepodstatným drobnostem: jednomu nevhodně zdůrazněnému slovu, nepatřičnému pohybu, informaci přeslechnuté ve chvilce nepozornosti... Ale jakkoli se může jejich příčina zdát nepatrná, během chvilky se z ní stává popud k vzteku přehlušujícímu všechny ostatní city i racionalitu. Když se na celou situaci podíváme zpětně, nerozumíme, co nás tak vyburcovalo, ani jak je možné, že jsme od něčeho tak malého došli tak daleko. Problém je v tom, že hádka má tendenci se stupňovat. Proč?

Každý člověk má nepříjemný pocit, když si uvědomí svou chybu. Ještě víc nepříjemné je, když tuto chybu musíme přiznat. V přirozené obranné reakci obžalovaný poukáže na chybu toho, kdo ho neomaleně pokáral, ten zareaguje stejně a vrátí mu úder zpátky a tak dál a dál – přehazují si výčitky jako horkou bramboru. Vztek, který se mezi slova vloudil už kdesi ze začátku konfliktu s každým nárazem roste. Bolest způsobená výčitkami mu jen dodává na síle a on jako kořen plevele vytlačuje všechny ostatní pocity. Zatímco první slova jsme pronesli s úmyslem upozornit na nějakou nefungčnost, všechna naše nynější snaha se upírá k důkazu viny toho druhého: už mu nechceme pomoct, ale chceme ho porazit, donutit ho přiznat, že on se mýlí a my máme pravdu.

Pokud chceme ušetřit sebe i své okolí nepříjemností, je potřeba si uvědomit fungování těchto psychologických procesů a nenechat se jimi ovládnout. Přiznat vlastní chybu bolí, to bezesporu, ale nezapomeňme na starou poučku a nestavějme druhého do pozice, která je nám samotným nepříjemná.