První let

Letušky předvádějí své každodenní vystoupení, v upnutých bílých košilích, s vyčesanými vlasy a křečovitým úsměvem vypadají jako mažoretky, doprovázené místo hudbou chrčivým robotickým hlasem. 

Emma ho neposlouchá, ani nesleduje nesmyslné pohyby oživlých panenek barbie. Čeká, neví přesně na co, ale cítí že se to blíží. Za okénkem se krajina pomalu dává do pohybu, krokem, poklusem, už běží a už uhání. Zbyla z ní jen rozmazaná šmouha. A je to tady, obrovský stroj se pomalu odlepuje od země. Emma to cítí, uvnitř sebe, jen na zlomek sekundy, obrovské napětí, závrať, nerozumí tomu pocitu, ale připadá jí úžasný, pohlcující, jako by se mělo něco stát, něco obrovského, něco co změní celý svět. 

Krajina se kostrbatě naklání za oknem a Emmě připomíná nepovedené video. Mezi čtverci polí jsou jako z krabiček od sirek naskládaná města a pár nepravidelných zelených hromádek, kopců, působí mezi tím vším neuvěřitelně exoticky, jako by je tu někdo zapomněl, jako vzpomínka na minulá století.

Pak se letadlo konečně vnoří mezi oblaky, zmizí mezi obrovskými chumáči vaty, v zajetí cizího království. Okolo se tyčí přízračná pohoří, vznášejí se ve vzduchu, a přitom vypadají tak mohutně, plně. O kus dál se vlní tenké bílé plošiny a ještě za nimi se rýsují měkké péřové polštáře. Emma si prohlíží všechny ty levitující útvary, vypadají tak snově a zároveň tak reálně, jakoby jen čekaly kdy se odváží rozběhnout se po jejich dohladka obroušeném povrchu.

Na okénko letadla zaklepal chlapec. Emma ho neviděla přicházet, prostě tam najednou byl. Prohlížel si ji skrz sklo velkýma modrýma jiskřivýma očima, do čela mu padalo několik pramenů zlatých vlasů, jeho pleť byla skoro průhledná, přitom jakoby z něj vycházelo světlo, ústa mu rozvlnil úsměv, zdálo se jí že něco řekl, ale neslyšela nic. Ani nepotřebovala, věděla co po ní chce. Vložila dlaň do jeho napřažené ruky, sevřel ji a přitáhl k sobě. Jeho kůže byla bledá a jasná a kontrastovala s její matnou lehce opálenou pletí. Protáhla se okýnkem letadla, ale za ním nebylo nic, kdyby ji nedržel, tak by spadla. On ne, stál ve vzduchu, jakoby byl na pevné zemi. Rozběhl se, držel ji za ruku a ona běžela za ním. Posadili se na okraj obrovského mraku, nohy pověšené přes okraj, sledovali svět tam dole. Malý, temný jako ošklivý skřítek, který kutá v horách tak dlouho, až se na něj hora sesype. To je svět ze kterého Emma pochází, ona je také tak trochu chamtivý skřítek, ale stejně ji pozval chlapec z nebeského království na návštěvu a ukázal jí svá krásná tajemství. Právě jí. Proč? Nevěděla. 

Chlapec ji znovu chytil za ruku a rozběhli se k dalším mrakům, úplně jiným. Byly měkké jako péřové polštáře. Bořili se do nich, propadali se, skákali a zase dopadali do měkké hmoty. Chlapec ji ukázal jak skáče z jednoho mraku na druhý. Zkoušela to po něm, ale byla příliš těžká, nedokázala se lehce odrazit a vznést se tak vysoko. S každým skokem jí to šlo lépe, s každým pohybem patřila víc a víc sem, mezi oblaka, až nakonec skákala tak snadno jako on. 

Smál se, celou dobu neřekl ani jedno slovo, jen se smál a ona se smála s ním. Proplétali se mezi sloupy a baldachýny mlhy v nekonečném tanci svobody. Jasné světlo slunce se lámalo mezi oblaky a ozařovalo jim rozpuštěné vlasy. Kolem se přehnali ptáci, třepetání jejich křídel zašumělo vzduchem. Obrovským obloukem se vrátili zpět, několikrát zakroužili kolem, křikli na pozdrav a zmizeli v dáli. 

"Emmo!" Ozvalo se vedle ní. Už zase seděla na svém sedadle, v uličce stál vozík s občerstvením a její máma si právě brala bagetu z ruky letušky.

"Chceš colu nebo pomerančový džus?"

"Nic, nemám žízeň"

"Takže colu"

Emmu nezajímá jídlo, dívá se z okna, prohlíží si nekonečné, pomalu procházející procesí jasných tvarů. Pořád jsou krásné, pořád mají čím dojmout a ona je pořád dokáže ocenit. Cítí že je uprostřed cizího světa, cítí jeho kouzlo, tajemství, které jim všem nabízí. Ona jediná. Ostatní cestující sedí klidně na svých místech, hlavu ponořenou v listech novin, jiní si vykládají se sousedem co dělali včera a co před týdnem. Někteří pomalu žvýkají bagetu, jiní usrkávají nápoje z papírových kelímků. Několik dětí se směje nad obrazovkou tabletu. Stejně jako kdyby seděli na lavičce v parku, nebo možná dokonce doma na gauči. Nikdo jakoby si nevšiml krásy za okýnky letadla, jakoby si neuvědomovali zázrak této chvíle, vždyť jsou mezi oblaky, v nedosažitelném nebeském království. Tisíce let se lidé marně snažili sem dostat, ale teď už zapomněli jak moc po tom toužili, co všechno byli ochotní zaplatit. Tento výlet je pro ně jen nutnou součástí další cesty. Jsou tu, a ona také, jen aby se rychleji a pohodlněji dostali tam, kam míří. Jen proto ukradli tento svět. Ukradli ho chlapci, který si s ní ještě před chvílí hrál. Ona to ví, ona jediná ví, že sem nepatří. Ostatní lidé jí najednou připadají tak ignorantí a hloupí. To nemají žádné svědomí? To snad nemají ani oči? Ne. Jsou jako chamtivý skřítek, vzpomněla si Emma, kutají v jeskyních, ani se nepodívají jak jsou krásné, kutají a kutají jen aby našli malý střípek zlata kdesi v nitru hory.