Štěstí a práce

Co je to štěstí? Existují tisíce definicí a názorů a ne každý souhlasí s každým z nich. Já si myslím že štěstí vychází z práce.

Štěstí je něco, co se snažíme chytit, obdivujeme a závidíme si, jako krásný motýl. Spojujeme si ho  s rodinou, se svobodou, s teplem, s přírodou, s bohatstvím, se životem bez odpovědností, … Zkrátka řečeno se vším příjemným. Na druhou stranu samotné slovo práce v nás budí pocit nelibosti, možná až nenávisti. Jak je tedy mohu prohlašovat za tak blízké, dokonce na sobě závislé?

Zaprvé si myslím, že pod slovem práce, si představujeme něco jiného, než bychom měli. Podle všeobecného mínění se totiž veškeré činnosti dělí na práci a zábavu a tudíž práce nikdy zábavou být nemůže. Říká se: “To není práce, to je zábava.”, přitom bychom ale měli říct: “Ta práce je zábava.”. Práce je totiž činnost kterou konáme s účelem dorazit k nějakému výsledku, například natřít plot. Nezáleží už na tom zda toho, kdo plot natírá baví ohánět se štětcem, nebo se překonává přes všechnu svou nechuť proto, aby si vydělal pár korun. Pořád jde o práci.

Samozřejmě by bylo lepší, kdyby plot natíral ten, kdo rád natírá ploty a ten, kdo rád vaří, vařil. pokud si lidé mohou vybrat mezi lépe placeným zaměstnáním a zaměstnáním, které je bude bavit, měli by podle mého názoru dát přednost tomu pro ně zábavnějšímu. Práce která člověka naplňuje ho dokáže udělat šťastným. Peníze také slibují štěstí a netvrdím, že ho nemohou donést. Záleží ale na tom, jestli je ve chvíli, kdy je máme dokážeme využít tím správným způsobem, který nás učiní šťastnými. A pokud ano, může se stát, že právě to, co jsme získali prací a co nám přineslo štěstí, je činnost, která mohla být sama o sobě naší prací a v takovém případě si myslím, že je daleko lepší přežívat z práce která dokáže dát našemu životu hodnotu, než se trápit prací nenáviděnou a hnát se mlhavým přízrakem jménem štěstí před námi.

Existují také lidé, a to poměrně hodně lidí, kteří jsou v takové situaci, že nepřijmout jakoukoli možnou práci pro ně znamená smrt a strádání jejich vlastní a také celé rodiny. Jejich práce je přitom velice náročná, pracují nepřiměřeně dlouho a ve špatných podmínkách. V takovém případě nejen že se nedivím, že je práce nečiní šťastnými, ale dokonce bych se divila, kdyby je nepřiváděla k zoufalství.

Ale proč je tedy práce tak důležitá pro spokojený život a proč by štěstí měla přinášet zrovna činnost? Není snad snem každého člověka ležet celé dny v hedvábných polštářích a nechat se obsluhovat?

Člověk dokáže vnímat sám sebe jako “já”, tím se liší od zvířat. Kromě toho, že toto chápání dává lidem možnost uvědomovat si v daleko větším rozsahu dopady jejich akcí, přináší jim také jakési nutkání vytvářet vlastní identitu – zdobit své “já” a dělat ho jedinečným. 

Naše “já” získává na hodnotě právě tím, že působí na okolní svět, mění ho a podepisuje se do jeho tváře. Toho můžeme dosáhnout dvěma způsoby: něco nového vytvořit, nebo něco starého zbořit. Není to dobrá a špatná možnost. Vždy můžeme vytvořit něco užitečného a přitom zničit něco, co už svému účelu dosloužilo. Podstatné je, abychom věděli, že to, co děláme bude k nějakému užitku. Právě toto vědomí, vědomí významu naší činnosti nás činí šťastnými a hrdými na naše činy. A právě proto je důležité, abychom si našli práci jejíž význam a vliv na okolí známe a oceňujeme.

Proto, aby práce uspokojovala naši touhu po identitě je důležité mít možnost seberealizace a kreativity. Chápu, že někteří nadřízení mohou mít tak vysokou představivost a být tak zaujatí svými nápady, že nedají svým zaměstnancům možnost přispět do projektu něčím vlastním. Jenže takový přístup, který může být zapříčiněn právě příliš aktivním vedením, ale úplně stejně i vedením nezúčastněným vede k jistým problémům. Ve chvíli kdy zaměstnanci jen slepě plní přesně zadané úkoly, jejich práce se stává připodobnitelná k práci strojů. Mizí tím důvěra v jejich úsudek a vztah mezi pracovníky a hotovou prací, na které každý dokáže rozlišit svůj podíl. Zaměstnanec se potom necítí potřebný pro práci, ale naopak vnímá práci jako potřebnou pro své blaho, povinnost a nakonec nutné zlo.

Věřím, že práce může přinášet štěstí. Je ale potřeba, aby byla něčím víc než jen monotónní rutinou, dávala nám smysl a možnost se realizovat a plnit tak přirozenou lidskou potřebu dokazovat vlastní identitu. Věřím, že taková práce může být dokonce tím nejpřístupnějším zdrojem štěstí.