Vánoční přání

Koník Max cválá po stole:

“Íhahá íhahá! Já mám rád čokokřupky. Kde jsou?” 

Nahlíží do hrnečku – jen čaj, v krabici kapesníků taky nenajde nic než kapesníky. Co třeba uprostřed adventního věnce? Nejprve se musí pořádně rozběhnout a pak hop, vysoko, vysoko, ... kopýtkem zavadil o stříbrnou baňku, až se málem utrhla – jejda. Jenže ani ve středu jehličnatého kola žádné čokokřupky nejsou. Teď se max musí dostat zase zpět ven: snaží se, ale nedaří se mu vyskočit dost vysoko. Potřeboval by se rozběhnout, jenže v těsném prostoru uprostřed věnce se sotva může hnout.

“Pomóóc! Pomóóc!” dá se do křiku.

Ale nikdo na pomoc nepřichází. Máma se sklání nad dřezem, z obou stran obklopená hromadami nádobí, voda šplouchá, talíře, mísy a plechy o sebe narážejí, bouchají a zvoní. 

“Pomóóc!” zopakuje Emma. Když se stále nic neděje, sama Maxe vytáhne z vánoční pasti a posadí ho mezi čokokřupky. Koník poskakuje radostí, až křupky vylétávají z talíře, kutálí se na všechny strany po ubruse, některé přepadly přes hranu stolu a poskakují po podlaze. Emma se  nenápadně poohlédne po mámě – nic. Celá další hrst křupek skončí na zemi, než máma konečně zvedne hlavu.

“Emmo, nasnídej se, prosímtě. Musíme jít do školky.” řekne unaveně. 

Co se to s mámou děje? Je taková smutná... A přitom jsou za chvíli Vánoce. Na Vánoce je každý šťastný, Ježíšek nám splní všechna přání a všude je spousta sladkostí. Přemýšlí holčička překotně. Je pravda, že Ježíšek svou každoroční pouť ještě nevykonal a většina sladkostí je zatím jen zavřená v krabicích. Ale už teď je jasné, že všechny radosti se dostaví právě včas, stejně jako loni, a samotné toto vědění je důvod k dobré náladě.

Emma sestoupí z židličky, přejde kuchyni, přitiskne se k mámině noze, zvedne hlavu a vážně se na mámu zespodu dívá:

“Mami, nemusíš být smutná. Ježíšek přijde a donese dárky a všichni budeme rádi.”

“Ach ano, Emmo. Ale to není tak jednoduché.”

“Proč?”

“Z dárků nejsem zas tak šťastná.” odpoví máma nepřítomně. Emma se pomalu vrátí k rozjedené snídani. 

Celé včerejší odpoledne Emma procházela katalogy z hračkářství. Táta jí pomohl vystříhat spoustu obrázků a nalepit je na papír – to aby Ježíšek věděl, co jí má donést. Máma by také měla na nějaký papír nalepit obrázky, nakreslit, nebo dokonce napsat, protože to ona umí, co by si přála. Když se jí nelíbí dárky, může chtít třeba aby sněžilo, aby se babička brzy uzdravila, nebo prostě jen aby byla šťastná. Ježíšek by nebyl zmatený a nedonesl by jí další zbytečnosti, jak vždycky říká, ze kterých je jen zklamaná. Po cestě do školky to mámě řekne:

“Mami, měla bys Ježíšovi napsat, že chceš dostat abys byla šťastná.”

“Jak to myslíš, abych byla šťastná?”

“Když nejsi šťastná z dárků, tak aby ti dal, že budeš šťastná.”

“To je zajímavý nápad, Emmičko. Ale já se obávám že i když o to Ježíška požádám, tak mé přání nesplní.”

“Tak já taky, mami, já si taky budu přát abys byla šťastná. Když si to budeme přát spolu, tak nám to Ježíšek určitě splní.”

Původní dopis Ježíškovi, koláž všemožných hraček a her, nakonec skončil zmačkaný v koši. Na okně našli vánoční poslové obrázek šťastné mámy, a vedle ní táty, protože ten si také zaslouží být šťastný. Při pohledu na ty dva úsměvy nakreslené dětskou ručkou, se ve tvářích rodičů zformovaly dva podobné útvary. To je, nakonec, právě to, o čem Vánoce jsou: o tomto zázračném teple u srdce.